„Tohle nesmím ukončit,“ říká si při výuce Alena Mazgajová

Rozhovor o radosti při práci a neustálém vývoji interpretace

Doc. MgA. Alena Mazgajová, ArtD. nastoupila na Fakultu umění jako odborná asistentka před 19 lety, po dvou letech se stala vedoucí Katedry strunných nástrojů, kterou je dodnes.

Čím Vás práce pro Katedru strunných nástrojů obohacuje?

Za ta léta, která jsou za mnou, jsem byla nepochybně velmi obohacena. (úsměv) Nejvíce mě naplňuje pedagogická činnost, ale také to, že jsem mohla ve spolupráci s kolegy zorganizovat masterclassy, semináře, kurzy... Zpětně je hodnotím velmi pozitivně a měly určitě velký přínos pro katedru.

Co se týká tolik obávané administrativy, není to pochopitelně něco, co by bylo mou „zálibou“, ale je to potřebná součást mé práce. Jsou chvíle, kdy nakopnete sama sebe a řeknete si: „Ano, zase další výzva, kterou musím zvládnout.“ Není to  příliš tvůrčí ve srovnání s činností pedagoga a interpreta, ať už v sólové nebo komorní oblasti, ale svou práci beru jako celek.

Čeho si na svých studentech vážíte?

Každý člověk má určité vlohy, dispozice a s těmi je nutné pracovat. Nejprve je musím rozpoznat, protože u přijímacího řízení nejsme schopni vše odhalit – slyšíme jen konkrétní výsledek, na kterém uchazeč dlouhodobě pracoval.

Nejdůležitější je odhodlanost a trpělivost. Cením si na studentech jejich zájmu (většinou už po dlouhých šesti letech na konzervatoři) pokračovat ve studiu. Nástroj musíte mít opravdu velmi rádi.

Kde byste si přála, aby byla Katedra strunných nástrojů za pět let?

Přála bych si, abychom tvořili tým pedagogů, kteří spolu dobře vycházejí, respektují se a udržují vysokou kvalitu výuky, a aby studenti současně vnímali, že naším společným cílem je předávat jim naše vlastní interpretační a pódiové zkušenosti a znalosti. Ve své profesní činnosti jsem spíše realista, ale pokud bych měla trochu snít, přála bych si mít v některých učebnách kvalitní klavíry a také rozšířit nabídku nástrojů a smyčců k vypůjčení studentům. Jinak jsem v budově Fakulty umění na Černé louce velmi ráda, tvoříme jakési centrum uměleckého dění – místo setkávání studentů, pedagogů i odborné veřejnosti.

Co považujete za nejdůležitější předpoklad pro studium?

Studium hudebního nástroje, smyčcového především, je náročné a vyžaduje dlouhodobé úsilí. Hudební vzdělávání není jen individuální záležitostí – jedná se o schopnost spolupracovat v komorní hře či orchestru, respektovat názor pedagoga, být otevřený různým interpretačním přístupům. To všechno významně obohacuje růst každého studenta.

Kdybyste se mohla vrátit do studentských let, je něco, co byste si poradila?

To je otázka k delšímu zamyšlení. Během života mnohé přichází automaticky nebo přirozeněji. Jinak přemýšlíme v patnácti, jinak v pětadvaceti. Jestli bych měla zpětně udělat něco jinak, je těžké říct. Vnímám svůj profesní i osobní vývoj tak, že vše, co jsem v životě prožila, mělo své opodstatnění. Každá zkušenost – úspěchy i těžkosti – přispěla k mému formování, zvolené cestě houslisty.

Co Vás na práci se studenty baví? Z čeho míváte největší radost, kdy jste ve svém „flow“ a zapomínáte na čas?

To se mi stává velmi často. (smích) Když vedete výuku a probíhá intenzivní interakce se studentem, najednou máte pocit, že hodina uběhla „jako minuta“. Vy ale víte, že byste ještě potřebovali čas... a řeknete si: „Tohle nesmím ukončit.“

Právě toto mě v pedagogické práci naplňuje – výzvy, inspirace, tvůrčí nekonečná práce... Velkou radost mám, když student odchází z hodiny a říká: „Moc Vám děkuji,“ a vnímáte, že to myslí upřímně. Radost mi dělají situace, kdy student řeší například technické potíže a společně hledáme řešení – a on pak řekne: „Teď se mi to hraje lépe a cítím se dobře.“ To je pro mě silný a motivující pocit.

A teď naopak, která ze součástí výuky není Vaší oblíbenou?

Těžce přijímám nepřipravenost studenta a nedostatek jeho pravidelné práce. Bez systematické přípravy ztrácí výuka svůj smysl a pochopitelně svou kvalitu.

Jakou roli podle Vás hraje věk, životní zkušenost a intelekt ve vývoji hudební interpretace?

Pokud se má hra na nástroj skutečně vyvíjet, je nezbytný osobní vklad člověka. Techniku hry na smyčcový nástroj musí hudebník udržovat a rozvíjet celý život. Jsem přesvědčena, že utváření hudebního výrazu a hledání interpretačních řešení souvisí s osobnostním vývojem a částečně i s věkem interpreta. Sleduji to i u sebe. Skladbu, kterou jsem hrála ve dvaceti, bych dnes interpretovala jinak. A právě to je v hudební interpretaci úžasné...

Zveřejněno / aktualizováno: 25. 08. 2026