Recenze koncertu Česko-slovenská hudba
V úterý 14. května 2019 se na akademické půdě Ostravské univerzity uskutečnil velmi zajímavý koncert, který vzešel ze spolupráce mezi Vysokou školou múzických umění v Bratislavě a Fakultou umění Ostravské univerzity s názvem Česko-slovenská hudba. V komorním sále Fakulty umění zazněl program složený ze skladeb českých a slovenských autorů pro dva klavíry. Tříletý projekt KLAVIA2RA, který vznikl na Katedře klávesových nástrojov a církevnej hudby Hudobnej a tanečnej fakulty VŠMU se každým rokem zaměřuje na díla pocházející z určité země. V prvním roce to byla americká hudba, letos – i s odkazem na nedávné výročí vzniku Československé republiky a blížící se oslavy Listopadové revoluce – se v Bratislavě věnují právě českým a slovenským skladatelům. Během koncertu jsme měli možnost vyslechnout jak díla na pódiích již uváděná, tak skladby méně známé. Kromě představení zřídka frekventovaného repertoáru pro dva klavíry je na celém projektu cenná spolupráce mezi studenty, doktorandy a pedagogy. V obsáhlém programu se představilo celkem dvanáct protagonistů – skvělých klavíristů z Bratislavy.
Na úvod zazněla Toccata Vlastimila Lejska. Koncert se doslova „rozběhl“ pomocí krásně zvukově odstíněného „motorku“, který doprovázel znělou melodii. Po chvíli přešel do rozevlátých rozložených akordů s pevně tesanými akordy melodickými. Střední díl v klidném až melancholickém duchu přinesl příjemnou nástrojovou barvu. Tereza Špuláková a Martin Suroviak velmi svěžím způsobem otevřeli celý večer.
V české premiéře uvedli Zuzana Vontorčíková a Peter Nágel Officium pre dva klavíry Luboše Bernátha. Toto dílo jeho autor zkomponoval speciálně pro projekt KLAVIA2RA v roce 2018. Celá skladba začíná zvučnými akordy, které rozdělené střídavě do obou nástrojů až hmatatelně připomínají srdce zvonu kývající se zprava doleva. Ve velikém kontrastu přichází drobné zvukové krůpěje, malé zvonečky, jakási „hudba ticha“. V návratu velkých zvonů měli posluchači možnost vychutnat si dozvuky velkých akordů i jejich odstíny v ozvěně. Vzápětí ve fugatu nastupující hlasy přinesly „spracovanie sakrálnej tematiky“ – jak o tom hovoří sám autor v informacemi nabité programové brožuře. Následuje dynamicky velmi inspirativně přednesená plocha s připomínkou malých zvonečků, nevtíravě se objevuje téma nad ostinátním doprovodem. Přichází charakterová změna alla scherzando, přes motorický prvek dojdeme až k dialogu obou klavíristů plnému otázek a odpovědí. Jejich rozhovor vyústil až téměř do populárně laděné hudby. Závěr skladby tvoří návrat k hudbě počátku. Interpretaci celé skladby provázelo příjemné napětí, dotažení barev, myšlenek i časoprostoru, klavíristé zde plně rozezněli barvy obou nástrojů.
V provedení stejných interpretů jsme vyslechli ještě 1. větu ze Sonáty č. 2 pro dva klavíry Jiřího Laburdy. Po předchozí „barevné“ skladbě přišla úsečně vyznívající hudba s nepravidelnými rytmy, technika zde byla prezentována nejen v klavírní sazbě, ale také jakoby v námětovém pozadí. Hudba evokovala chod strojů. Ten „změkl“ do podoby akordické kantilény, která by v provedení Z. Vontorčíkové a P. Nágela mohla být přece jenom jasněji vedená ve smyslu umístění kulminačních bodů a celkové kresby. Oproti provedení předchozího díla zde oba interpreti působili malinko váhavěji a to i v pregnanci některých motorických a rytmických prvků.
První polovinu koncertu uzavřel osvěžující závan jazzu v podobě Jazzové sonáty pre dva klavíry op. 14/2 Alexandra Moyzese. Autor zde zúročil svůj vztah k Osvobozenému divadlu a hudbě Jaroslava Ježka a i když u této inspirace dále významněji nesetrval, vytvořil zde zajímavé dílo, které je posluchačsky nesmírně atraktivní. Jazzové prvky zde zasazuje do bohatého přediva klavírní techniky, slyšíme zde virtuózní pasáže, akordické rozklady, toccaty. První věta v interpretaci Daniela Buranovského a Ladislava Patkoló postupně gradovala. Kontrastní druhá část – pomalý valčík – přinesla žádoucí odlehčení. V uchopení melodie se podle mého názoru mohl více projevit její až kavárenský nádech, a to v bohatějším zvukovém modelování a místy větší bezstarostnosti. Závěrečná část nejprve navazuje na náladu předchozího „valčíku“, záhy však přichází osvěžení v podobě „šťastnější“ hudby, kterou oba interpreti vystavěli až do finále.
Po přestávce nám slovenští klavíristé připravili „bonbónek“ v podobě osmiručního Ronda C dur Bedřicha Smetany. Tuto nástrojovou kuriozitu přednesli společně Tereza Špuláková, Martin Suroviak, Barbora Drugdová a Alona Korobova. Skladbu, která místy nápadně připomíná Slovanské tance Antonína Dvořáka, přednesli přesvědčivě, zvukově snad mohlo být místy více basů, celkově ale dílo působilo velmi příjemně.
Dvě dámy Kristína Smetanová a Júlia Novosedlíková zahrály Tri skladby pre dva klavíry Dezidera Kardoše. Všechny tři části (Prelúdium, Meditácia a Burleska) nesly především známky vyzrálé interpretace opírající se o bohatou dynamickou škálu a vskutku energický přístup obou protagonistek. I v souhře prokázaly komorní zkušenost například v tempovém přechodu v závěru první části. Druhá skladba obsahující až impresionistické plochy poskytla interpretkám příležitost ke krásné barevné hře a prověřila jejich souznění ve společných pevných akordech. Třetí část vrazila energickým vpádem, zaujala hlavně pestrost nálad zachytitelných z pódia – hudba byla chvílemi scherzózní až koketní, místy rozčílená, hádavá až rozjařená.
Závěr večera patřil Jánu Cikkerovi a jeho Slovenské suitě pre dva klavíry op. 22. Skladbu o pěti částech velice přesvědčivě ztvárnili Jordana Palovičová a Jakub Čižmarovič. Nepřekvapí, že dílo bylo původně psané pro velký orchestr. Je plné myšlenek, jemného přediva, nástrojově nesmírně bohaté. V uchopení obou klavíristů probleskovala precizní souhra, cit pro detail i stavbu, vyrovnaný zvuk schopný dialogu, nosné a plastické provedení melodií, smysl pro atmosféru a vystižení charakteru skladby. Aniž by posluchač musel číst v programu úvodní anotaci, zcela bezpečně souzněl s její charakteristikou: „[…] zračí sa v nej inšpirácia lʾudovou melodikou (Jano, Jano, ty si zbojník s imitaciou cifrovania cigánskych hudobnikov z Poník), resp. milovanou prírodou (Na zelenej lúčke s citáciou lʾudovej piesne Hrach se mi neurodil), inklinácia k impresionizmu (Milá moja, kde si?), ale aj lúbostné očarenie (Sivé očka, biele líčka) a citlivá introspektívna stránka autora (Keď srdiečko pobolieva).“
Nezbývá než poděkovat Katedře klávesových nástrojů – jmenovitě Lukáši Michelovi, za zprostředkování velmi nevšedního zážitku a samozřejmě pogratulovat nejen všem klavíristům, kteří na koncertě vystoupili, ale především organizátorům projektu a jeho podporovatelům.
Zveřejněno / aktualizováno: 21. 05. 2019
