Figarova svatba: recenze

První hudebně-dramatický projekt necelý rok fungujícího Operního studia při Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě jsem očekával s jistým napětím. Inscenace Mozartovy stěžejní buffo-opery Figarovy svatby totiž klade nemalé nároky i na profesionální operní scény.

Nově se formující Operní studio se však zhostilo tohoto nesnadného úkolu se ctí. Studenti Fakulty umění svými výkony prezentovali opavskému publiku (1. repríza po ostravské premiéře) tu nejvyšší možnou kvalitu.

Konvenční režijní pohled korespondoval se scénografickým záměrem. Hudební nastudování Jakuba Žídka se vyznačovalo obdivuhodnou precizností; už bravurně zvládnutá jedna z technicky nejnáročnějších Mozartových předeher - a to v tempu na hranici hratelnosti - naznačila, že nepůjde o tradiční představení v rámci studentské operní praxe. Představitelé jednotlivých postav v opavském obsazení byli zvoleni typově i hlasově naprosto přesně. Ozdobou inscenace byla energická - avšak i komediální Jana Kačírková v roli Zuzanky, která disponovala nejen virtuózními koloraturami, ale též mozartovsky líbeznou kantilénou. Onuferův Figaro - svižný a bystrý mladík, ale tak trochu i naivní mládenec - představoval dvojlomnost charakteru jak v gestech, tak i flexibilním hlasem. Výrazovou přesvědčivostí a výborným hlasovým zvládnutím svých rolí zapůsobily na opavské publikum i výkony dalších sólistů, zvláště pak Soňa Jungová jako Barbarina, La contessa di Almaviva v podání Petry Nedorostové či hrabě Almaviva Tomasze Suchanka. Sympaticky působilo u všech zmíněných pěvců stylové klasicistní vnímání Mozartovy hudby i jeho vnější projev - tedy hlasy téměř nedotčené pověstným „tremolovým bacilem“ ani žádné sentimentální citovky v lyricky zpěvných plochách. Velkou dávku profesionality v komorním klasicistním znění prokázal i orchestr; perfektně nastudované orchestrální party měly značný podíl na celkovém vyznění inscenace a jejího úspěchu u publika.

PhDr. Jiří Čech

Zveřejněno / aktualizováno: 14. 05. 2019