„Instantní řešení v architektuře nic nezmění. Skutečnost odhalují drobnosti,“ říká Tomáš Knoflíček o ostravském veřejném prostoru

Mříž, která odděluje zcela prázdné podloubí od zbytku světa. Člověk marně těká pohledem po prostoru, pod klenutým nízkým stropem hledá pozlacený krucifix nebo vzácný dokument v historickém rámu. Ale v prostoru za mříží není nic.

Takto absurdní pocity nabízel návštěvníkům vstup do Ostravského muzea na Masarykově náměstí přímo v centru města. Místo přímo vybízelo k provokativním uměleckým instalacím, které se zde čas od času konaly. Teď zde již 5 let funguje Galerie Lauby, tedy galerie umění instalovaného ve veřejném prostoru, kterou kurátorsky zajišťuje dr. Tomáš Knoflíček z Fakulty umění Ostravské univerzity.

„Pikantní na tom však je, že mnozí, kteří kolem mříže chodí, ji za nesmyslnou nepovažují, a to co v jejich očích smysl postrádá, je právě ono umění uvnitř,“ říká v rozhovoru pro OU@live. Jak si podle něj vede ostravský veřejný prostor? Charakterizují jej spíše budky hlídačů parkovišť a provizorní reklamní nosiče, nebo fungující spolkový život a svěží vítr v plachtách ostravského umění v podobě galerie PLATO?

Dr. Tomáš Knoflíček – medailon

Studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde v roce 2006 získal titul Ph.D. v oboru Dějiny umění. Působil na své alma mater a na Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli (dnešní Fakulta restaurování Univerzity Pardubice). Od roku 004 však již působí na Fakultě umění Ostravské univerzity. Jeho jméno je spjato zejména s fenoménem tzv. „ostravské scény“, je však také pravidelným komentátorem a přispěvatelem literárních textů, a to zejména těch týkajících se veřejného prostoru (například bulletin Krásná Ostrava). Jeho parketou je zejména umění ve veřejném prostoru – spolu s dr. Liborem Novotným stojí například za festivalem Kukačka, který do ulic, parků a všemožných zákoutí Ostravy přináší překvapivé, provokativní, ale i líbivé umělecké instalace.

dr.Tomáš Knoflíček

Pamatuji si na svou první návštěvu ostravského muzea – snad ještě na základní škole. Z té návštěvy mi nejvíce utkvěla právě ta mříž, nechápala jsem význam. Pamatujete si vy své dojmy, když jste se s tímto prostorem poprvé setkal? Co vás na něm fascinuje?

Upřímně, na první pocity si nedokážu vzpomenout nebo je alespoň nejsem schopen přesně oddělit od těch pozdějších. Primárně mě na tomto prostoru ale vždy iritovala právě přítomnost mříže, která postrádá jakýkoli význam, nic nechrání, nic neohrazuje. Prostě čistý výraz represe. V tom jsem se také utvrdil, když jsem zjistil, že mříž sem byla umístěna teprve během poslední rekonstrukce muzea jenom proto, aby zabránila v přístupu lidem, kteří prostor využívali jako dočasný azyl. Není zde tedy od jakživa, jak si mnozí myslí. Jedním z důvodů proč jsme galerii rozjížděli, bylo dát tomuto prostoru smysl a nějak jej (i spolu s mříží) v rámci městského veřejného prostoru legitimizovat. Pikantní na tom však je, že mnozí, kteří kolem mříže chodí, ji za nesmyslnou nepovažují, a to, co v jejich očích smysl postrádá, je právě ono umění uvnitř.

Předpokládám, že tyto prostory vlastní Ostravské muzeum – musíte obhajovat své umělecké záměry v Lauby?

Věc je trochu složitější. Už na začátku jsme si řekli, že projekty, které zde budeme chtít realizovat, musejí vznikat přímo pro tento prostor. Zkrátka, zdejší genius loci s jeho klady i zápory je až příliš silný na to, abychom v něm provozovali běžnou galerii a vystavovali již hotová díla. Za dobu existence galerie jsme tento předpoklad porušili jenom jednou v případě instalace videa Mateřské město od Jiřího Žáka, které mě nedlouho před tím zaujalo na výstavě finalistů Ceny Exit v Ústí nad Labem. Na to, abyste mohli podobné projekty realizovat, ale potřebujete nějaké peníze, a protože by bylo zcela iluzorní očekávat je přímo od Ostravského muzea, rozhodli jsme se o ně spolu s Andreou Węglarzyovou, která je na rozdíl ode mě v muzeu v pracovně-právním vztahu, požádat v rámci dotačních programů Ministerstva kultury České republiky (MK ČR). A snad i proto, že už před tím v Laubech pár výstav proběhlo, jsme uspěli. Čímž se také vracím k vaší otázce, protože přidělování peněz se odvíjí od ročního výstavního plánu, který grantové komisi předkládáte. A co se Ostravského muzea týče, tam se těšíme určité autonomii, někdy to však spíše připomíná jakýsi pakt o neútočení – tak vzdálené si oba světy, tedy muzeum a naše galerie, jsou.

Za touto mříží strávil nějaký čas i živý bílý kůň „z erbu města Ostravy“. Tehdy jste prohlásil: „Na znaku města už mě dlouho fascinuje právě motiv osedlaného bělouše, který nemá jezdce. Jakoby tahle situace charakterizovala aktuální stav Ostravy, která zatím marně čeká na jezdce, který městu konečně udá ten správný směr.“ V tomto případě nebyl problém?

Třeba právě toto byl projekt, který málem nedopadl, protože se proti němu vedení muzea několikrát ostře postavilo. Naposledy přibližně 14 dní před vernisáží, kdy už byla složena záloha za koně a sjednaná příslušná povolení. Pamatuji se, jak jsem to volal autorovi Oldřichu Morysovi, který byl zrovna na jednom z ostrovů v Severním moři, a když si vše vyslechl, sdělil mi, že právě na útesu potkal ležícího bílého koně, jehož po několika minutách přiměl vstát. Takto to zní docela pateticky, ale snad i proto se nevzdal a nakonec se nám podařilo projekt dotáhnout do konce. A ještě z toho byla dle mého soudu možná vůbec nejúspěšnější výstava, i když na to, co předcházelo jejímu vzniku, nechci moc vzpomínat.

Máte pocit, že se od té doby něco změnilo? Že Ostrava je na dobré cestě?

Pokud se třeba bavíme o veřejném prostoru, tak stále platí, že jej považuji za jeden z nejzanedbanějších v zemi a instantní řešení typu rekonstrukce Nádražní či Českobratrské ulice, to rozhodně nezmění, spíše naopak. Pro mě jako člověka, který se do Ostravy přistěhoval až v dospělosti, je třeba neprosto nepochopitelné, že centrum, které má parametry 30 000 města, disponuje chodníky, z jejichž stratigrafie lze vyčíst historii posledních 80 let. Ačkoli stále je to lepší než zámková dlažba, která je pozvolna vytlačuje. Vlažný vztah města k veřejnému prostoru ale odhalují především drobnosti, kapitolou samou pro sebe jsou třeba proslulé „kozičky“, tedy provizorní nosiče plakátů nebo budky hlídačů parkovišť. Z hlediska umění je to asi dobrý materiál, ale ten pohled na ně stále bolí. Na druhou stranu, abych byl fér, nějaké pozitivní signály samozřejmě registruji: konečně proběhly nějaké architektonické soutěže, což je ve světle toho, co se tu dělo, určitě posun. Výborně tady myslím funguje spolkový život a z hlediska výtvarného umění městu obrovsky prospělo PLATO. Na to, jak velká Ostrava je, mi to ale stále přijde tak nějak málo.

Kdybyste měl shrnout první 3 roky existence galerie, jak si vede? Ví o ní lidé? Chodí sem lidé záměrně, nebo spíše neustále překvapuje náhodné kolemjdoucí?

Předně fungujeme už od roku 2013, zprvu bez podpory, od roku 2014 s podporou MK ČR a již před tím jsme prostor několikrát využili v rámci Kukačky, takže je to mnohem delší doba než uvádíte. Jestli se o ní ví, vám ale neřeknu, protože o tom umění ve veřejném prostoru mnohdy je. Chybí jednoznačná reflexe. Můžu být přesvědčen, že ano, zároveň si ale uvědomuji, že se i současné umění jako celek drží v klauzuře. V každém případě věřím na všední epifanie a nemusí být jen pozitivní. Takže beru i to, když někoho pohled do naší „galerie“ rozčílí. To, co je totiž nejhorší, je lhostejnost.

Zmínil jste festival Kukačka, vaše jméno je spojeno také s projektem Sochy v ulicích (Brno Art Open). V čem je vám umění instalované ve veřejném prostoru bližší, než to galerijní?

To, že se takto profiluji, vzniklo spíše náhodou. Pokud se ale zamyslím, vidím především dvě příčiny a obě nějak souvisejí s Ostravou. Ta první tkví v již řečené zanedbanosti zdejšího veřejného prostoru. Zkrátka Ostrava, s jejími urbanistickými švy, náhlými a mnohdy zcela neočekávanými zlomy centra do periférie a naopak, je dobrý materiál pro tento typ uměleckého výzkumu. A ta druhá, ta leží především v minulosti. Naše rozhodnutí jít touto cestou přirozeně vyplynulo z nedostatku výstavních příležitostí způsobeného nedostatečně rozvinutou infrastrukturou galerií ve městě. Zčásti to mimochodem platí dodnes, byť jsou mnozí z místních přesvědčeni o opaku.

Letošní Kukačka se nejspíše intenzivně připravuje, tentokrát s podtitulem „Pravidla hry“. Můžete už nyní prozradit něco z toho, na co se lidé mohou těšit?

To je trochu ošidné a obávám se, že vás v tuto chvíli zklamu. Samozřejmě, že máme uzavřenou listinu účastníků a jejich projekty k dispozici. Zdaleka však ne všechny se nakonec podaří uskutečnit v původní podobě. Ne kvůli produkci nebo financím, ale kvůli tomu, že od municipality nezískáme povolení. Navzdory tomu, že festival provozujeme osmým rokem, žijeme v tomto směru v neustálé nejistotě. Stále se nám nepodařilo vydobýt pozici respektovaného partnera. Opakovaně voláme po dialogu, leč bez úspěchu – přijde nám například logické, abychom se o konkrétních lokacích bavili s kompetentními zástupci úřadu předem a teprve poté, co se dobereme konsenzu, bychom si podali žádost. Tak to ale v praxi nefunguje, my si musíme podat žádost předem a teprve po měsíci (někdy i později) pak dostaneme vyrozumění, že na tomto místě projekt realizovat nelze a začínáme zcela od znovu. To je kupříkladu obrovský rozdíl, srovnáme-li to s naší čerstvou zkušenosti v Brně. Samozřejmě ani tam se  některé projekty prosadit nepovedlo, ale rozhodně jsem neměl pocit, že o tom rozhoduje jedna zaujatá úřednice.

A co Galerie Lauby během festivalu Kukačka, je jeho součástí, jedním z jeho „stanovišť“? Je už známý program na podzim 2017?

Program Laubů běží normálně dál a bude spíše jakýmsi paralelním podnikem Kukačky než její přímou součástí. Do konce roku máme naplánovány čtyři výstavy, v září zde probíhá výstava Jana Krtičky a Vladimíra Havlíka, rozkročená mezi dokumentací a performance, na říjen plánujeme výstavu Richarda Loskota, v listopadu k nám zavítá polský multimediální umělec Tomasz Mróz a rok uzavřeme s Richardem Wiesnerem.

A kdybyste se měl podívat ještě dále do budoucnosti, kde byste rád viděl ostravskou uměleckou scénu?

Pro začátek by stačilo, kdyby se naplnily všechny plány, které jsou už na stole. Rekonstrukce jatek pro účely PLATA, dostavba Pleskotova „Bílého stínu“ za Domem umění, nová budova Fakulty umění na Černé louce... Co ale ostravské výtvarné scéně chybí neméně, je teoretická reflexe. Ostrava má (i kvůli škole) sice dost umělců, ale naprosto postrádá interprety, tedy kurátory či teoretiky s širšími mezinárodními vazbami. K tomu, aby se stala opět sebevědomou, zkrátka potřebuje někoho, kdo bude zdejší dění nahlížet v hlubších souvislostech. Nic proti výstavám v hospodách či klubech, tohle ale nikam moc nevede. A protože devadesátá léta, a s nimi i postkoloniální diskurz v umění, jsou už ty tam, a nelze tedy doufat, že si nás na periférii opět všimne někdo z centra, nezbývá, než abychom se o to postarali my sami.